Marlo Morganová - Poselství od protinožců

01. kapitola - VÁŽENÝ HOST

Něco mě možná mělo varovat, ale nepocítila jsem nic zvláštního. Události však již byly v chodu a dravci čekali v dálce na svou obět. Zavazadla, která jsem teprve před hodinou vybalila, se měla druhý den označit jako nevyzvednutá a uložit na několik měsíců do úschovy. Měla jsem se stát další Američankou, která beze stopy zmizí v cizí zemi.

Bylo horké říjnové ráno. Stála jsem na příjezdové cestě luxusního australského hotelu a vyhlížela neznámého posla. Nejen že jsem nepocítila ani stín předtuchy, ale moje srdce doslova zpívalo. Cítila jsem se báječně, plná očekávání, úspěšná, dobře připravená. V duchu jsem si říkala:

„Dnes je můj den."

Na točitou příjezdovou cestu vjel otevřený džíp. Pamatuji si, jak pneumatiky zasyčely na rozpálené dlažbě. Od živého plotu s jasně rudými květy vystříkla sprška vody a dopadla na zrezivělý kov. Džíp se zastavil a řidič, asi třicetiletý domorodec, pohlédl mým směrem. "Pojď", pokynul mi tmavou rukou. Hledal světlovlasou Američanku. Já jsem zase očekávala průvodce, který mě měl dovézt na schůzku s domorodým kmenem. Pod nesouhlasným pohledem modrookého australského vrátného v uniformě jsme se beze slova dohodli.

Ještě než jsem se neobratně vyškrábala do terénního vozu v lodičkách s vysokými podpatky, bylo mi jasné, že jsem příliš nastrojená. Mladý řidič po mé pravici měl na sobě šortky, obnošené bílé tričko a tenisky obuté naboso. Když mi moji hostitelé řekli, že pro mě zařídí odvoz, představovala jsem si, že přijedou nějakým normálním autem, třeba Holdenem, pýchou australského automobilového průmyslu. Nikdy by mě ve snu nenapadlo, že mě vyzvednou v otevřeném vozidle. Přesto jsem byla ráda, že jsem se nastrojila, horší by bylo, kdyby se ukázalo, že nejsem dost svátečně oblečená na schůzku a banket, pořádané na mou počest domorodým kmenem u příležitosti předání ceny, kterou mi jeho členové udělili.

Představila jsem se mladíkovi, ale ten jen přikývl, jako by s naprostou jistotou věděl, kdo jsem. Projeli jsme kolem zamračeného vrátného a vyrazili do ulic přímořského města, kolem řad domků s verandami, obchůdků se smíšeným zbožím a betonových parků bez trávy. Když jsme projížděli po obvodu kruhové křižovatky, kde se setkávalo šestero cest, musela jsem se přidržet kliky u dveří. Pustili jsme se novým směrem a já pocítila slunce v zádech. Začalo mi být v mém novém broskvovém kostýmku a barevně sladěné hedvábné blůze nepříjemně teplo. Očekávala jsem, že budova, kam míříme, bude na druhém konci města, ale mýlila jsem se. Vyjeli jsme na novou dálnici vedoucí podél moře. Setkání se patrně mělo konat za městem, dál od hotelu než jsem očekávala. Svlékla jsem si kabátek a pomyslela si, že bylo ode mne hloupé na nic se předem nezeptat.

Od chvíle, kdy mi domorodci poprvé zatelefonovali, mě neopustila zvědavost, i když mě jejich pozvání nijak nepřekvapilo. Za mou práci se mi už dostalo mnoha veřejných uznání a projekt, na němž jsem pracovala v té době, se setkal s neobyčejným úspěchem. Tentokrát šlo o práci s dospělými míšenci žijícími v městském prostředí, kteří projevovali sebevražedné sklony. Postupně se mi v nich podařilo vyvolat pocit, že mají přece jen nějaký životní cíl, a zapojit je do pracovního projektu, který jim přinesl finanční úspěch. Toho si dříve nebo později někdo musel všimnout. Překvapilo mě jen, že kmen, který mě k sobě povolal, žil dva tisíce mil daleko odtud v poušti, na opačném konci tohoto světadílu. Až na různé poznámky, které jsem občas zaslechla, jsem toho o domorodých kmenech věděla málo. Nevěděla jsem, jestli jde o národ, který drží pohromadě, anebo jestli jsou mezi nimi značné rozdíly včetně jazykových, tak jako je tomu u amerických Indiánů. Nejvíc ze všeho jsem ale byla zvědavá na to, co jsem od nich měla dostat - nejspíš další vyřezávanou dřevěnou pamětní desku, kterou pošlu do úschovy v Kansas City, anebo možná jen kytici. To snad ne, ve čtyřicetistupňovém vedru! Jak bych si květiny s sebou odvezla v letadle ? Řidič se dostavil přesně v poledne, jak jsme se dohodli. Věděla jsem proto, že se patrně chystají mě pozvat na oběd. Co asi taková kmenová rada podává k obědu ? Doufala jsem, že to nebude typické australské jídlo uvařené profesionální firmou. Třeba připraví neformální bufet a já budu moci poprvé v životě ochutnat domorodé pokrmy. V duchu jsem se těšila na stůl obtížený jídly rozmanitých barev.

Buď jak buď, byla jsem si jistá, že mě čeká úžasný, neopakovatelný zážitek, a těšila jsem se na nezapomenutelný den. V nové kabelce jsem měla 35 milimetrovou kameru a malý magnetofon. Nikdo se nezmínil o mikrofonech a osvětlení, ani o tom, že bych měla přednést projev, ale já jsem se přesto připravila. Schopnost předvídat je jedna z mých největších předností. Bylo mi přece jen už padesát a prožila jsem v životě dost trapných chvilek a zklamání na to, abych se na podobné události dobře připravila a moji přátelé často chválili mou předvídavost. V duchu jsem slyšela, jak říkají: "Ta má vždycky po ruce plán pro všechny případy."

V opačném směru projel konvoj dálkových nákladních vozů s několika dlouhými přívěsy. Vyřítily se na nás z tetelivého horka středem silnice a můj řidič na poslední chvíli strhl volant na stranu a vytrhl mě tak ze zamyšlení. Sjeli jsme z dálnice a pustili se po křivolaké prašné cestě v oblacích jemného rudého písku, který za námi vířil na míle daleko. Pak se vyježděné stopy někam ztratily a já jsem si uvědomila, že před sebou už nemáme žádnou cestu. Vůz se vyhýbal křoviskům a drncal po hrbolaté písčité poušti. Několikrát jsem se pokusila zapříst rozhovor, ale hluk motoru a praskání křovisek otírajících se o podvozek to znemožňovaly Cesta byla tak nerovná, že jsem musela držet čelisti pevně sevřené, abych si nepřekousla jazyk. A řidič se sám očividně nechtěl pouštět do řeči.

Hlava mi poskakovala ze strany na stranu, jako by patřila hadrové panence. Bylo mi čím dál větší horko. Měla jsem pocit, že se mi punčocháče roztékají na nohou, ale bála jsem se zout si boty, aby nevypadly ven a nezmizely navždy v ploché krajině barvy mědi, která se kolem nás prostírala kam oko dohlédlo. Nevěřila jsem, že by řidič zastavil. Pokaždé, když se mi horkem zamžily sluneční brýle, otřela jsem si je okrajem kombiné. Při sebemenším pohybu se mi z podpaždí lily proudy potu. Cítila jsem, jak se mi na obličeji rozpouští líčidlo, a ,představovala jsem si, jak mi růžový pudr, kterým jsem si poprášila tváře, stéká v červených stružkách po krku. Budou mi muset dopřát alespoň dvacet minut času, abych se mohla před slavnostním předáním ceny dát do pořádku. Budu na tom trvat ! Podívala jsem se na hodinky. Od chvíle, kdy jsme vjeli do pouště uplynuly dvě hodiny. V životě jsem nezažila takové horko a nepohodlí. Řidič mlčel a občas si něco pobrukoval. V tu chvíli mě napadlo, že se mi ani nepředstavil. Třeba jsem nebyla ve správném voze ! Ale to byl přece nesmysl. Nemohla jsem tak jako tak vystoupit a on vypadal, jako by si byl naprosto jistý tím, koho veze. Po čtyřech hodinách jízdy jsme zastavili u jakési chýše z vlnitého plechu. Venku seděly u malého ohýnku dvě ženy. Když jsme se přiblížili, obě povstaly a na tvářích se jim rozzářil srdečný úsměv na přivítanou. Byly středního věku, malých postav, poskrovnu oblečené a jedna z nich měla na hlavě pásku, zpod níž se draly neposlušné vlasy. Obě měly na pohled štíhlé, atletické postavy a kulaté, plné obličeje se třpytivýma hnědýma očima. Když jsem vystoupila z džípu, můj průvodce řekl: "Mimochodem, já jediný tu mluvím anglicky. Budu tvým tlumočníkem a tvým přítelem." No to se povedlo! pomyslila jsem si. Utratila jsem sedm set dolarů za letenky, hotelový pokoj a nové šaty, abych se mohla představit kmeni australských domorodců, a teď se dozvídám, že ani neumějí anglicky, natož aby se vyznali v tom, co se právě nosí. Nedalo se ale nic dělat, musela jsem se přizpůsobit svému okolí, i když jsem v hloubi duše věděla, že to není možné. Ženy při hovoru vydávaly zvláštní krátké zvuky, které nezněly jako celé věty, ale jako jednotlivá slova. Můj tlumočník se ke mně obrátil a vysvětlil mi, že než mi povolí zúčastnit se shromáždění, musím nejdřív projít očistou. Zprvu jsem nepochopila, co tím chce říci. Pravda, byla jsem po dlouhé cestě celá uřícená a zaprášená, ale bylo mi jasné, že tohle neměl na mysli. Podal mi kus látky. Rozprostřela jsem ji a zjistila jsem, že to je jakýsi druh oděvu, který se ovíjí kolem těla. Podle všeho jsem si měla svléci svoje šaty a obléci se do toho hadříku. "Cože ?" zeptala jsem se nevěřícně. "To myslíte vážně ?" Muž stroze zopakoval svůj pokyn. Rozhlédla jsem se kolem. Nebylo se tu kde převléknout. Co jsem měla dělat ? Přijela jsem z takové dálky a vytrpěla jsem si už tolik nepohodlí. Nemohla jsem teď odmítnout. Mladík se vzdálil. Ale co, pomyslela jsem si, bude mi příjemněji než v tom, co mám na sobě. Co nejdiskrétněji jsem si tedy svlékla své nové zašpiněné šaty, složila je na úhlednou hromádku a oblékla si domorodý oděv. Položila jsem svoje věci na nedaleký balvan, který ještě před chvilkou sloužil ženám jako sedátko. Připadala jsem si v tom hadru hloupě a litovala jsem peněz vyhozených za nové oblečení, jímž jsem tu chtěla udělat dojem. Mladík se znovu objevil, také převlečený. Stál přede mnou téměř nahý a bosý, stejně jako ženy u ohně, jen kolem beder měl omotaný kus látky jako plavky. Poručil mi, abych si svlékla všechno, co jsem měla na sobě: boty, punčocháče, spodní prádlo a veškeré šperky, dokonce jsem si měla vytáhnout i sponky z vlasů. Moje zvědavost se pozvolna vytrácela a na její místo začaly nastupovat obavy. Přesto jsem však udělala, co mi řekl.

Pamatuji se, že jsem napěchovala šperky do špičky jedné ze svých bot. Také jsem udělala něco, co dělají přirozeně všechny ženy, aniž je to někdo učil: schovala jsem svoje spodní prádlo doprostřed hromádky oblečení.

Někdo přidal na ohniště zelené větvičky a z doutnajících uhlíků vystoupil oblak hustého, šedého dýmu. Žena s páskou na hlavě vzala do ruky něco, co vypadalo jako křídlo z obrovitého černého jestřába, a rozevřela je jako vějíř. Začala jím přede mnou mávat od hlavy k nohám. Nevolky jsem se nadechla dusivého kouře. Žena pak ukázala prstem kolem dokola, jako by říkala "obrať se,“ a opakovala rituál za mnou. Pak mi pokynula, abych oheň překročila a prošla kouřem.

Nakonec mi bylo řečeno, že jsem čistá, a že mám dovoleno vstoupit pod přístřešek z vlnitého plechu. Můj snědý průvodce se mnou vykročil ke vchodu a já jsem zahlédla tutéž ženu, jak sbírá mé věci a drží je nad ohněm. S úsměvem na mě pohlédla, a když se naše oči setkaly, pustila můj drahocenný majetek z rukou. Všechno, co jsem měla, zmizelo v plamenech !

Na okamžik se mi zastavilo srdce a zhluboka jsem se nadechla. Nevím, proč jsem nezačala křičet a protestovat, proč jsem se nepokusila své věci zachránit. Neudělala jsem to však. Výraz ženiny tváře ukazoval, že to nemínila ve zlém. Byl to spíš jakýsi projev zvláštní pozornosti vůči cizinci. Je prostě nevědomá, pomyslela jsem si: Nechápe, co, jsou to platební karty a důležité doklady. Byla jsem ráda že jsem svou letenku nechala v hotelu. Věděla jsem také, že tam mám jiné šaty a že až se konečně dostanu zpátky, projdu už nějak hotelovou halou v těchhle cárech. Pomyslela jsem si: No tak, Marlo, umíš se přece přizpůsobit. Tohle ti nestojí za žaludeční vředy. V duchu jsem si předsevzala, že později vyhrabu jeden ze svých, prstenů z popela: Doufala jsem, že než vyrazíme zpět do města, oheň vyhasne a popel vychladne.

Všechno však mělo být jinak. Až zpětně jsem si uvědomila, co pro mě symbolicky znamenalo zbavit se všech mých cenností a šperků, které jsem považovala za nezbytné. Měla jsem se teprve naučit, že pro tyhle lidi čas nemá nic společného s tím, co ukazují ručičky zlatých hodinek vykládaných diamanty, které měly navždy patřit zemi.

Mnohem později jsem pochopila, že zbavit se vazeb na předměty a oprostit se od určitých přesvědčení bylo prvním nezbytným krokem v mém vývoji směrem k bytí.