Marlo Morganová - Poselství od protinožců

11. kapitola - OMÁČKA
 

 Kolem byl takový klid, že bych dojista slyšela růst trávu, kdybych nebyla v poušti. Cítila jsem, jak mi na chodidlech tvrdnou mozoly a pod nimi vysychají spodní vrstvy kůže.

Vtom se náš průvod zastavil na místě, kde dva klacíky svázané do tvaru kříže označovaly něčí hrob. Kříž už dávno nestál rovně, jeho vázání se rozpadlo a klacíky,ležely na zemi, jeden kratší a druhý delší. Výrobce Nástrojů dřívka sebral a vyňal ze své brašny tenký proužek kůže, kterým je odborně svázal a navrátil tak kříž do původního tvaru. Několik lidí posbíralo větší kameny roztroušené po okolí a složilo je do oválu na písku. Kříž pak znovu zarazili do země. "Je tohle domorodý hrob ?" zeptala jsem se Úty.

,,Ne," odpověděl. "Je tu pohřbený Mutant. Hrob tu je už celá léta. Tvoji lidé na něj už dávno zapomněli, dokonce i ten, kdo ho vykopal." "Proč jste ho tedy upravili ?" zeptala jsem se. "A proč ne ? My sice nerozumíme vašemu způsobu života a rozhodně ho nechceme přijmout za svůj, ale také vás nesoudíme. Ctíme vaše názory. Vzhledem k volbě, kterou jste udělali v minulosti a k vaší svobodné vůli rozhodovat se v přítomnosti, se nacházíte tam, kde máte být. Toto místo nám slouží jako všechna ostatní posvátná místa. Zastavíme se tu, popřemýšlíme a potvrdíme si náš vztah k Božské Jednotě a veškerému životu na zemi. Nic tu nezbývá, vidíš, ani kosti. Ale můj lid ctí tvůj lid a po tom, co tudy projdeme a požehnáme tomuhle hrobu, se staneme lepšími bytostmi."

To odpoledne jsem se zamyslila nad sebou a nad tím, co mi řekl, a probírala jsem se troskami svého bývalého života Byla to špinavá, možná i nebezpečná práce, z níž jsem měla strach. Měla jsem v sobě spousty starých názorů a zvyků, které jsem hájila zbraněmi vlastního zájmu. Zastavila bych se, abych opravila židovský nebo budhistický hrob ? Vzpomněla jsem si, jak jsem se jednou rozzlobila, když jsem se ocitla v dopravní zácpě způsobené davy, které se vracely z jakéhosi chrámu. Byla bych dnes schopná zůstat vyrovnaná, nesoudit je a nechat každého, ať si jde svou cestou s mým požehnáním? Začínala jsem rozumět; dáváme sice automaticky něco každému člověku, s nímž se setkáme, ale vybíráme si, co mu dáme. Našimi slovy a naším jednáním vědomě připravujeme půdu pro život, jaký chceme vést.

Z ničeho nic jsem pocítila prudký závan větru, který mi olízl rozbolavělé tělo jako drsný kočičí jazyk. Trvalo to jen několik vteřin, ale já jsem najednou věděla, že pro mě sice nebude snadné ctít tradice a hodnoty, kterým sama nerozumím anebo s nimi nesouhlasím, ale že mi to přinese nesmírný užitek.

Tu noc stál na obloze úplněk a my se shromáždili kolem ohniště. Oranžová záře plamenů nám barvila tváře a hovor se stočil na jídlo. Domorodci se mě ptali na mnoho různých věcí a já jsem odpovídala, jak nejlépe jsem uměla, zatímco oni napjatě naslouchali každému slovu. Vyprávěla jsem jim o jablkách, o tom, jak pěstujeme různé odrůdy, o jablečné zavařenině a jablečných koláčích. Slíbili, že pro mě najdou divoká jablka na ochutnání. Dozvěděla jsem se, že Opravdoví Lidé jsou v zásadě vegetariáni. Po staletí se živí divokým ovocem, sladkými brambory, bobulemi, ořechy a semeny. Občas k této stravě přidají ryby nebo vejce, pokud se jim naskytnou a pokud bylo jejich účelem stát se součástí lidského těla. Neradi však jedí cokoli, co má "tvář". Jejich potravou bývalo zrní rozemleté na mouku, když však byli vytlačeni z pobřežních oblastí do pouště, byli nuceni začít konzumovat také maso.

Popsala jsem jim naše restaurace a způsob, jakým servírujeme jídlo na obložených talířích. Zmínila jsem se o omáčce. To jim připadalo zvláštní. Proč zakrývat maso omáčkou? Slíbila jsem, že jim to ukážu. Neměla jsem samozřejmě po ruce potřebný hrnec, protože naše vaření se omezovalo na opékání malých kousků masa, které se bud' položily na písek vedle žhavých uhlíků anebo se napíchly na jakýsi rožeň podepřený vidlicí. Občas jsme vařili něco jako dušené maso se zeleninou, bylinkami a drahocennou vodou. Rozhlédla jsem se a uviděla jsem jednu z našich kůží na spaní. Byla hladká a neměla na sobě žádnou srst. Žena nazývaná švadlena s sebou nosila na krku zvláštní váček s kostěnými jehlami a šlachami na šití. Pomohla mi stáhnout okraje kůže a vytvořily jsme z ní jakousi nádobu, v níž jsem pak rozehřála zvířecí tuk a přidala malé množství jemného prášku, který ženy předtím rozemlely, slanou trávu, rozdrcený pepř a nakonec trošku vody. Když omáčka zhoustla, polila jsem jí kousky masa, které se před chvilkou začaly podávat, a které pocházely z prapodivného ještěra nazývaného agama límcová. Omáčka vyvolala úšklebky a poznámky u všech, kdo ji ochutnali. Vyjadřovali se ale velice taktně, a já si najednou vzpomněla na něco, co se mi přihodilo před patnácti lety.

Přihlásila jsem se tehdy do soutěže o Mrs. Amerika a jedním z úkolů bylo vytvořit původní recept na dušené maso se zeleninou. Po dva týdny jsem každý den vařila maso se zeleninou v jiném podání. Čtrnáct dní po sobě jsme měli k večeři variace na totéž jídlo, které jsme hodnotili podle chuti a vzhledu, abychom zvolili ten pravý výtvor, který by mohl vyhrát první cenu. Moje děti nikdy jídlo neodmítly, ale brzy se naučily, jak mi taktně říci, co si myslí. A přitom si něco vytrpěly, zatímco se jejich matka snažila vyhrát tuhle soutěž! Když jsem pak získala titul Mrs. Kansas, vykřikli oba vítězoslavně: "Vyhráli jsme gulášový maraton !"

Ted jsem viděla stejný výraz na tvářích mých domorodých přátel. Cokoli jsme dělali společně, bylo vždycky zdrojem velké zábavy a tahle situace také vyvolala dost smíchu. Ale protože se jejich spirituální hledání pojí se vším, co dělají, nepřekvapilo mě, když jeden z nich poznamenal, že omáčka má pro náš systém hodnot symbolický význam. My Mutanti nežijeme v pravdě, ale naopak dáváme okolnostem volný průběh, aby pohřbily základní principy pod směsicí pohodlí, materialismu a nejistoty.

Přesto jsem z jejich poznámek a postřehů nikdy neměla pocit, že mě kritizují nebo posuzují. Nikdy netvrdili, že moji lidé nemají pravdu a oni sami dělají všechno správně. Jejich postřehy zněly spíše jako shovívavé poznámky dospělého, který pozoruje dítě, jak se snaží obout si levou botu na pravou nohu. Kdo může posoudit, jak daleko člověk dojde v botách obutých obráceně? Člověk se nakonec také učí pomocí otlačenin a puchýřů ! Staršímu a moudrému člověku se to však může jevit jako zbytečné utrpení.

Mluvili jsme ještě o narozeninových dortech a cukrové polevě, která jim hned také posloužila jako analogie. Podle nich symbolizuje množství času, který my Mutanti v rozpětí našeho stoletého života strávíme vyumělkovanou, přebytečnou, pomíjivou, dekorativní a uměle oslazenou činností, zatímco věnujeme příliš málo času objevování podstaty našeho bytí a toho, kdo jsme.

Když jsem mluvila o narozeninových oslavách, napjatě mě poslouchali. Vylíčila jsem jim dort, zpívání písní, dávání dárků a svíčky, jejichž počet se každým rokem zvyšuje. "Proč to děláte?" ptali se. "My oslavujeme jen něco neobvyklého. Na stárnutí přece nic zvláštního není. Člověk se o to nemusí nijak snažit. Děje se to samo od sebe!" Když tedy neoslavujete, že jste o rok starší,“ zeptala jsem se, "co oslavujete ?" "To, že jsme lepší," zněla odpověď. "Oslavujeme, když poznáme, že jsme lepší a moudřejší než minulý rok. To pozná každý sám na sobě, a proto sám oznámí ostatním, že nadešel čas oslavovat." To si musím zapamatovat, pomyslela jsem si.

Připadalo mi neuvěřitelné, jaké množství potravy se kolem nás našlo, i to, že se objevila, zrovna když jsme ji potřebovali. Suché nehostinné oblasti, kde se vyskytuje málo vegetace, na první pohled klamou. V neplodné půdě jsou semena obalená tuhou slupkou. Když zaprší, semena vzklíčí a krajina se promění k nepoznání. Život těchto květin je ale velmi krátký a jen co zvadnou, vítr rozfouká jejich semena a krajina se zase vrátí do své původní, vyprahlé podoby.

V oblastech umístěných blíž u pobřeží a v severních, tropičtějších krajích jsme jedli vydatná jídla z něčeho, co připomínalo fazole. Nacházeli jsme ovoce a výborný med do čaje, který jsme vařili z kůry divokého sasafrasu. V jedné chvíli jsme sloupali kůru ze stromů a používali jsme ji současně jako přístřešku, jako obalu na jídlo a ke žvýkání. Tato aromatická kůra má léčivé vlastnosti a přináší úlevu při nachlazení, bolestech hlavy a rýmě.

Listí z některých křovisek obsahuje léčivé oleje s antibakteriálními vlastnostmi, působí jako hemostatikum a zbavuje tělo střevních infekcí a parazitů. Latex, tekutina obsažená v některých stoncích a listech, odstraní bradavice, kuří oka a mozoly. Najdou se tu dokonce i alkaloidy, jako například chinin. Aromatické rostliny se lisují a máčejí ve vodě, až změní barvu. Potom se jejich výtažek vtírá do hrudníku a zad nebo se zahřívá a inhaluje. Některé takové přípravky se používají k čištění krve, stimulaci lymfatických žláz a posílení imunitního systému. Jeden strom, podobný malé vrbě, má podobné účinky jako aspirin a výtažek z něj se podává při vnitřních chorobách, na bolest při vyvrtnutí nebo zlomení končetin a přináší úlevu od slabších bolestí svalů a kloubů. Je také velice účinný k hojení povrchových ran. Kůry jiných stromů se používají proti průjmu a smůla z některých eukalyptů se rozpouští ve vodě a pije jako sirup proti kašli.

Členové tohoto kmene se vesměs těší velmi dobrému zdraví. Později jsem se naučila rozeznávat okvětní plátky, které se používají proti bakteriím působícím tyfovou horečku. Přemýšlela jsem o tom, jestli se tak jejich imunitní systém posiluje stejně, jako u nás očkováním. Vím například, že australská pýchavka, ohromný fungus, který obsahuje protirakovinnou látku zvanou calvacin, se teď vědecky zkoumá. Kůra určitého stromu také obsahuje látku proti nádorům zvanou acronycin.

Domorodci už před staletími objevili zvláštní vlastnosti divokého klokaního jablka. Moderní lékařská věda je používá jako zdroje steroidu jménem solasodin k výrobě antikoncepčních pilulek. Náčelník mě ujistil, že se všichni shodnou na tom, že děti přiváděné na svět mají být vítané a milované, ale jejich příchod se má také plánovat. Stvoření nového života se u Opravdových Lidí od věků považuje za vědomý čin. Narozením dítěte se spřízněné duši poskytuje tělo a nikdo neočekává, že bude za všech okolností dokonalé, tak jak si to přejeme my. Dokonalý je onen neviditelný klenot, uschovaný uvnitř, který přijímá a poskytuje pomoc ve společné snaze všech duší o rozvoj a zdokonalení. Připadalo mi, že kdyby se modlili, tedy kdyby o něco prosili, jak tomu rozumíme my, modlili by se za nemilované děti, a nikoli za děti nenarozené. Všem duším, které si zvolí lidskou existenci, se jí dostane, s pomocí určitých rodičů a v určitých podmínkách. Náčelník se mi svěřil s názorem, že sexuální promiskuita, kterou pěstují některé kmeny bez ohledu na následky v podobě narozených dětí, je tím největším krokem zpět, jaký lidstvo mohlo udělat. Domorodci věří, že duch, který vstoupil do embrya, ohlašuje světu svou existenci pohybem. Mrtvě narozené dítě je pouhé tělo, v němž duch nikdy nesídlil.

Opravdoví Lidé také objevili divoký tabák a kouří jeho listí v dýmkách při slavnostních příležitostech. Používají tabák jako vzácnou a jedinečnou látku, protože je ho málo a protože vyvolává pocit euforie, ale také proto, že se kouření může stát návykové. Kouření se provádí jako symbolické gesto při vítání návštěvníků a na zahájení shromáždění. Viděla jsem, že jejich úcta k tabáku je podobná jako u amerických Indiánů. Moji přátelé často mluvili o půdě, po níž jsme kráčeli, a připomínali mi, že je to prach předků. Tvrdili, že nic neumírá, všechno se jen mění a lidské tělo se navrací do země, aby nakrmilo rostliny, které jsou pak znovu zdrojem života pro lidi. Zdálo se mi, že vzácných molekul kyslíku, potřebných pro veškerý život, si vážili daleko víc než většina mých amerických známých.

Opravdoví Lidé mají neuvěřitelně ostrý zrak. Pigment zvaný rutin, který se nachází v některých zdejších rostlinách, je chemikálie užívaná v očních přípravcích, které léčí křehké žilky v očním bělmu. Během tisíců let, kdy měli Austrálii sami pro sebe, domorodci dokonale pochopili, způsob, jakým strava ovlivňuje tělo.

Jedním z problémů při hledání potravy v divočině je velké množství jedovatých rostlin. Domorodci však okamžitě poznají rostliny, kterých není radno se dotýkat. Naučili se odstraňovat jedovaté části, ale také mi řekli, že bohužel některé odpadlické domorodé kmeny, u nichž se vyvinulo agresivní chování, kdysi používaly jed proti nepřátelům.

Když jsem se skupinou putovala už dost dlouho, začali její členové považovat moje otázky za něco nezbytného pro moje vlastní poučení. Jednou jsem se zmínila o kanibalismu. Dočetla jsem se o tom v dějepisných knihách a občas jsem zaslechla své australské přátele žertem prohlašovat, že domorodci požírají lidi, dokonce i své vlastní děti. Zeptala jsem se, jestli je to pravda.

Ano, odpověděli. Od počátku věků lidé experimentovali se vším možným a tak tomu bylo i zde, na tomto kontinentě. Existovaly domorodé kmeny, které měly krále, některým dokonce vládly ženy, někteří unášeli členy jiných skupin a někteří jedli lidské maso. Mutanti zabijí, odejdou a zanechají mrtvé tělo na místě. Kanibalové zabíjeli a používali mrtvých k uchování života. Cíl jedněch ani druhých není o nic lepší. Zabít člověka, ať už je to v sebeobraně, z pomsty, kvůli pohodlí anebo pro potravu, je totéž. Opravdoví Lidé nezabíjejí vůbec a to je odlišuje od nás, proměněných lidských bytostí. "Ve válce neexistuje žádná morálka," řekli. "Kanibalové však nikdy nezabili v jednom dni víc lidí, než kolik mohli pozřít. Ve vašich válkách se zabíjejí tisíce lidí během několika minut. Stálo by možná za to navrhnout vašim vládcům, aby se ve válce obě strany dohodly na pouhých pěti minutách otevřeného boje. Pak by měli nechat rodiče padlých přijít a posbírat roztrhaná těla jejich dětí, vzít je domů, pohřbít a oplakávat je. Potom, pokud by si to stále ještě přáli, se mohou dohodnout na dalších pěti minutách boje. Není snadné najít smysl tam, kde není."

Tu noc jsem ležela na tenké kůži, která mi chránila oči a ústa před prachem, a přemýšlela jsem o tom, jak daleko lidstvo došlo v určitých směrech, zatímco v jiných se dalo na špatnou cestu.